Tetování lapače snů připomíná kruhový vzor utkaný do podoby pavučiny a peříčka, která z něj visí. Původně nevzniklo jako dekorace, ale jako ochranný předmět v kultuře Ojibwe (známé také jako Anishinaabe). Podle tradice síť zachytává škodlivé vlivy poletující vzduchem, stejně jako pavučina zachytí všechno, co se jí dotkne (zdroj: Dreamcatcher – Wikipedia). Než se tento motiv dostal do západní popkultury, urazil značnou vzdálenost od svého původního kontextu. Před návrhem tetování se proto vyplatí zjistit, odkud pochází, co znamenaly jeho jednotlivé části a jak vybrat vzor, aniž bys přehlížel jeho původ. Podíváme se také na to, která z oblastí – předloktí, záda nebo žebra – nejlépe vynikne se strukturou sítě a peří.
- Původ lapače snů lze přesně spojit s komunitou Ojibwe (Anishinaabe); nejde o obecnou tradici, kterou lze připisovat kterékoli domorodé kultuře.
- Původní předmět tvořila síť napnutá na obruči z ohnutého vrbového proutí, peří a korálky. Zavěšoval se nad kolébku nebo postel, nikoli na polici či stěnu.
- Symbol se začal šířeji šířit od 60. a 70. let: nejprve mezi dalšími domorodými komunitami a poté ho převzala i masová kultura.
- Velikost a umístění vzoru (předloktí, záda, žebra) vytvářejí odlišný dojem. Než se rozhodneš pro cokoli trvalého, vyplatí se vše promyslet na dočasné nebo semipermanentní variantě.
Odkud lapač snů pochází a proč je spojený s kulturou Ojibwe
Původ vzoru prozrazuje už samotné slovo: název podoby, pro kterou se v angličtině používá výraz „dreamcatcher“, zní v jazyce Ojibwe „asabikeshiinh“, což znamená pavouk a přímo odkazuje na strukturu pavučiny (zdroj: Dreamcatcher – Wikipedia). Tato jazyková souvislost je důležitá, protože o motivu se dnes často mluví jako o obecné „indiánské“ nebo „kmenové“ ozdobě, přestože jde o tradici konkrétní komunity.
Legenda o Asibikaashi
Etnografka Frances Densmore v roce 1929 zaznamenala tradici, která spojuje lapač snů s Asibikaashi, Pavoučí ženou, která bdí nad členy komunity, zejména nad dětmi. Když se komunita rozšířila na větší území a Asibikaashi začalo být stále obtížnější dostat se ke každé kolébce, podle tradice začaly matky a babičky tkát ochranné sítě, aby pokračovaly v její práci tam, kam už se fyzicky nemohla dostat (zdroj: Dreamcatcher – Wikipedia). Samotná tradice Ojibwe potvrzuje, že předmět byl původně určen k ochraně spících dětí a vyráběl se ze sítě spletené ze šlach, napnuté na kruhové nebo slzovité obruči (zdroj: Native American Dreamcatchers – Native Languages of the Americas).
Z čeho se vyráběl původní lapač snů
Tradiční kusy se tkaly na obruči z ohnutého vrbového proutí. Síť se vyráběla z kopřivových vláken, šlach nebo jiných rostlinných vláken a zavěšovalo se na ni posvátné peří a korálky. Hotový předmět se věšel nad kolébku nebo postel ve víře, že síť zachytí škodlivé vlivy ve vzduchu, stejně jako pavučina zachytí všechno, co se jí dotkne (zdroj: Dreamcatcher – Wikipedia). Tato funkce vysvětluje, proč je střed vzoru kruhový: nejde o estetické rozhodnutí, ale o otisk fyzické struktury sítě.
Co symbolizují vlákna, peří a korálky
Obruč, síť, peří i korálky sloužily ochranné funkci předmětu, jejich přesný význam se však lišil podle jednotlivých prvků i komunit. Nešlo o jednotný systém symbolů, který by byl všude stejný. Podle dnes nejčastěji uváděného výkladu síť zachytává zlé sny a dobré sny stékají po peří k tomu, kdo spí. Toto vyprávění se široce rozšířilo, ale etnografický zdroj, na který se většina popisů odkazuje, dokumentuje především obecnou ochrannou funkci sítě a její schopnost zachytit škodlivé vlivy, nikoli zvláštní filtrační funkci peří. Je proto dobré chápat tento výklad jako známé a oblíbené převyprávění, nikoli jako přesný etnografický fakt.
Co je doloženo: struktura sítě napodobuje pavučinu a zavěšené peří a korálky byly ozdobnými a zároveň posvátnými prvky předmětu, nikoli dodatečnou dekorací. Pokud si chceš přečíst více o symbolice peří a křídel obecně, nezávisle na lapači snů, najdeš to podrobněji v článku o významu motivů křídel a peří, protože tento text se záměrně zaměřuje pouze na lapač snů.
Jak se lapač snů stal známějším symbolem
Během panindiánského hnutí v 60. a 70. letech začaly varianty lapače snů používat i další domorodé komunity. Už nebyl výhradně předmětem tradice Ojibwe, ale také symbolem sounáležitosti a společné identity (zdroj: Dreamcatcher – Wikipedia). Výraz „dream catcher“ se následně v 70. letech objevil v mainstreamových médiích a v 80. letech už šlo o široce známý řemeslný výrobek ve Spojených státech. Na začátku 90. let se stal jedním z nejžádanějších sériově vyráběných výrobků tohoto druhu, což zároveň znamenalo, že se komerčně dostupné kusy stále více vzdalovaly původním materiálům i podobě.
Cena za tento vývoj spočívá v tom, že velkou část dnes dostupných lapačů snů vyrábějí skupiny New Age nebo velkovýrobci, nejsou zhotoveny z tradičních materiálů a původní historické podobě se podobají jen vzdáleně. To vyvolává otázky kulturní apropriace a komerčního nadužívání (zdroj: Dreamcatcher – Wikipedia). Pokud hledáš skutečný, autentický předmět, je vhodné ho koupit od domorodého amerického, inuitského nebo příslušníka Prvních národů, který je uznaný svým kmenem (zdroj: Native American Dreamcatchers – Native Languages of the Americas). Tato zásada platí i při výběru návrhu tetování: je dobré vědět, jaký je rozdíl mezi karikovaným vyobrazením vytrženým z kontextu a jednoduchým vzorem, který respektuje podobu motivu.
Respektující výběr: na co myslet, než si vybereš motiv lapače snů
Nejdůležitější je znát původ motivu a uznat ho i při jeho výběru: nejde o obecnou „indiánskou“ nebo „kmenovou“ ozdobu, ale o tradici konkrétní komunity, o které je vhodné mluvit s uvedením jejího názvu a kontextu. Vyplatí se také nemíchat podobu lapače snů s posvátnými nebo ceremoniálními prvky jiných kultur do jediné kompozice zamýšlené jako „exotická“, protože tím posiluješ právě ten druh směšování bez kontextu, za který se sériově vyráběné verze setkávají s velkou kritikou.
Stejná úvaha platí pro každý motiv pocházející z určité náboženské nebo kulturní tradice: v článku o respektujícím zobrazování buddhistických symbolů najdeš podobná hlediska uplatněná na jinou kulturní oblast. V obou případech je cílem totéž: vybrat a nosit motiv tak, aby jeho původní význam zůstal rozpoznatelný a respektovaný, a nerozplynul se v obecné „duchovní“ dekoraci.
Kam se tetování lapače snů hodí: předloktí, záda, žebra
Předloktí je praktickou volbou, protože na této ploše zůstane dobře čitelná kruhová síť s jedním nebo dvěma visícími pírky. Místo je navíc přes den viditelné, pokud ho chceš ukázat. Tato kompaktní kompozice se blíží proporcím původního malého předmětu: obruč uprostřed a pod ní krátká řada peří směřující dolů.
Záda nabízejí podstatně větší plochu, takže se na ně vejde podrobnější vzor sítě i několik visících pírek různé délky, aniž by kompozice působila přeplněně. Žebra naopak poskytují úzký, svislý prostor, který se dobře hodí k tvaru dolů visící řady peří, ale kůže je tam citlivější, což je dobré při plánování zohlednit.
Proč si nejprve vyzkoušet velikost a umístění
Dočasné nebo semipermanentní tetování se hodí především k tomu, abys na vlastní kůži viděl plánovanou velikost a umístění, než se rozhodneš pro cokoli trvalého; neslouží k předpovědi toho, jak bude trvalá varianta bolet, hojit se nebo vypadat za několik let. Pokud si ještě nejsi jistý, která část těla a jaká velikost se k tobě hodí, další hlediska najdeš v článku o výběru motivu a umístění prvního tetování. Průvodce výběrem velikosti ti pak konkrétně pomůže rozhodnout, jestli se pro danou část těla hodí malý, střední, nebo větší motiv.
Tetování lapače snů je tedy zároveň kulturní otázkou i praktickým rozhodnutím: vyplatí se znát jeho původ u Ojibwe i pozdější široké rozšíření symbolu a podle toho vybrat motiv a umístění, které respektují jeho podobu. Pokud chceš prohlédnout i další motivy s podobným významem, dobrým výchozím bodem je ucelená sbírka významů tetování. V kolekci dočasných tetování s duchovní tematikou si můžeš prohlédnout další motivy s podobnou atmosférou, než si vybraný vzor vyzkoušíš i na své kůži.
