Amazighské tetování označuje tradiční tetování obličeje a rukou amazighských žen, často také označovaných jako Berberky, v Maroku, Alžírsku, Tunisku a Libyi. Jde o zvyk, který existoval už před příchodem islámu do severní Afriky a po staletí se předával z generace žen na generaci. Nejznámější podobou je siyala: svislá linie vedoucí od spodního rtu přes bradu, často doplněná tečkami, kosočtverci, křížky nebo motivy připomínajícími palmové listy. Znaky měly chránit před uhrančivým pohledem, označovaly životní etapy, jako je věk vhodný k sňatku a manželství, a vyjadřovaly kmenovou identitu a krásu. Dnes tato tradice téměř vymizela: dochovala se prakticky jen na tvářích žen narozených před rokem 1955 a od roku 2000 zažívá malé oživení, které iniciují sami Amazighové.
- Amazighské tetování je doložená předislámská tradice severoafrických žen, nikoli moderní výmysl.
- Symboly měly obecně uznávané funkce, jako je ochrana, označení životních etap a kmenové identity, výzkumníci však varují, že pevný seznam typu „jeden znak, jeden význam“ skutečnost zjednodušuje.
- Téměř úplné vymizení této praxe způsobila souhra více faktorů, včetně urbanizace, vzdělávání, politiky a proměny ideálu krásy, nikoli jediná příčina.
- Písmo tifinagh, arabská kaligrafie a ruka khamsa jsou tři odlišné tradice, které se často slučují pod označením „berberské symboly“.
- Koho přitahuje tato estetika, může dát přednost jednoznačně obecnému geometrickému vzoru před kopií konkrétního kulturně významného motivu.
Co jsou amazighská tetování?
Název „Amazigh“ je označení, které tato skupina obyvatel používá sama pro sebe; množné číslo „Imazighen“ znamená přibližně „svobodní lidé“. V tomto článku používáme i označení „Berber“, protože ho lidé v Nizozemsku a Belgii vyhledávají, v současné odborné literatuře se však upřednostňuje výraz „Amazigh“. Tato tetovací tradice byla vlastní ženám z Maroka, Alžírska, Tuniska a Libye, tedy oblasti souhrnně známé jako Maghreb, a sahá hluboko do doby před příchod islámu do regionu (zdroj: Amazigh (berberské) tetování: tradiční značky na obličeji a rukou žen z Maghrebu – Tattoo History Atlas).
Znaky obvykle vytvářely starší příbuzné nebo kočovné specialistky, které do kůže jehlou či trnem zapracovávaly saze a rostlinné pojivo. Tak vznikala siyala, charakteristická svislá linie na bradě, někdy doplněná tečkami, kosočtverci, křížky nebo vzory připomínajícími rybí kost či palmové listy. Právě kombinace techniky, umístění na těle a opakujících se tvarů tuto praxi odlišuje od jiných forem zdobení těla ze stejné oblasti, například od henny.
Co symboly skutečně znamenají (a co zatím není jisté)
Výzkumníci uvádějí řadu obecně rozšířených funkcí: ochranu před uhrančivým pohledem a zlými duchy, označení puberty a věku vhodného k sňatku, plodnost, léčení, kmenovou či regionální identitu a krásu. Umístění znaků se přitom řídilo vlastní logikou: seskupovaly se kolem úst, mezi obočím, u spánků a na rukou, tedy na místech považovaných za duchovně zranitelná (zdroj: Tattoo History Atlas).
Často se objevují motivy slunce, stylizovaného oka koroptve a řetězových vzorů. Koroptev byla v berberské kultuře symbolem půvabu a krásy, zatímco její oko odkazovalo na neustálou přítomnost nebezpečí (zdroj: Oči koroptví a hvězdy: tradiční tetování amazighských, beduínských a kurdských žen – Middle East Eye). Zprávu mohl doplnit také způsob umístění motivu: linie na bradě mohla označovat zasnoubení, zatímco znak na špičce nosu mohl ukazovat na manželství nebo ztrátu dítěte. Význam tedy nespočíval jen v samotném motivu, ale také v tom, kde na těle se nacházel.
Právě v tomto ohledu je namístě opatrnost. Výzkumníci jako Searight (1984) a Becker (2006) upozorňují, že internetové přehledy, které každému motivu přiřazují přesně jeden neměnný význam, vykreslují skutečnost jako mnohem uspořádanější, než byla. Významy se lišily region od regionu a často se překrývaly: stejný vzor mohl pro jednu rodinu znamenat něco jiného než pro druhou. Striktní seznam „tento symbol znamená tohle“ proto nelze považovat za ustálený historický fakt, jakkoli lákavě takový přehled může vypadat.
Proč tato tradice téměř vymizela
Tato praxe přetrvala více než tisíc let pod islámskou vládou, než ve 20. století začala výrazně ustupovat. Vysvětlení typu „islám ji zakázal“ tedy nestačí: k úpadku došlo mnohem později a jeho příčiny jsou mnohem vrstevnatější, než naznačuje tato jediná věta.
Současně působilo několik změn. Urbanizace a vzdělávání dívek proměnily každodenní život mnoha žen; politika nově nezávislých států vytlačovala veřejné projevy amazighské identity na okraj; náboženští reformátoři 20. století se proti této praxi stavěli; henna se stala nespornou dočasnou alternativou, která nevyvolávala žádné společenské napětí spojené s trvalými značkami na obličeji; a měnící se ideál krásy vedl k tomu, že obličejová tetování byla stále častěji označována za venkovská či staromódní (zdroj: Tattoo History Atlas). Žádný z těchto faktorů sám o sobě úpadek nevysvětluje, dohromady však dávají ucelený obraz.
Dnes se tato praxe dochovala prakticky jen na tvářích žen narozených před rokem 1955. Od roku 2000 dochází k jejímu malému oživení, soustředěnému v diaspoře a městském Maroku, které iniciují sami Amazighové. Toto oživení se týká především identity a estetiky, nikoli obnovení původní ochranné nebo rituální funkce těchto znaků.
Amazighské znaky, tifinagh a khamsa: odlišné příběhy
Kdo hledá „berberské symboly“, brzy narazí také na písmo tifinagh. Tifinagh je samostatný systém písma, který pochází ze starověké libyjsko-berberské abecedy a používá se k zápisu berberských jazyků. Po arabském dobytí Maghrebu vytlačilo arabské písmo libyjsko-berberské a latinské písmo ve většině severní Afriky (zdroj: Tifinagh – Wikipedia).
Současné amazighské hnutí za identitu však písmena tifinagh používá jako moderní symbol dědictví, například na vlajkách, fasádách a špercích. Historických dokladů, že se samotná písmena tifinagh někdy používala jako tetovací motivy, je však málo. Jde tedy především o současnou volbu, nikoli o doloženou starou praxi, a tyto dvě věci se často zaměňují.
Arabská kaligrafie je zase něco úplně jiného: jde o ozdobné písmo, kterým se zapisuje Korán a další náboženské texty; vznikla v islámské tradici a je úzce spjata s náboženskými texty. Tifinagh je naproti tomu jazykové písmo bez náboženského významu, které je starší než příchod islámu do regionu. Kdo hledá „berberské symboly“ a narazí na arabskou kaligrafii, ve skutečnosti se dívá na zcela odlišnou tradici, která se jen náhodou vyskytuje ve stejném regionu.
Třetím znakem, který se často řadí mezi „berberské symboly“, je khamsa: amulet ve tvaru ruky, nazývaný také khmisa a v berberštině „afus“ (ruka). Khamsa je společná židovským, muslimským i křesťanským komunitám v Maghrebu a symbolizuje ochranu před uhrančivým pohledem. Přezdívka „Fatimina ruka“ není původní arabský výraz, ale název z francouzského koloniálního období (zdroj: Hamsa – Wikipedia). Khamsa tedy patří k vlastní, samostatné tradici, nikoli k tetování obličeje a rukou, kterému se věnuje tento článek.
Jak se inspirovat s respektem, aniž byste tradici napodobovali
Vytrhnout konkrétní, doložené amazighské motivy z jejich kulturního a duchovního kontextu znamená snadno proměnit smysluplnou a stále živou historii v pouhý dekorativní obrázek. Současné oživení této tradice iniciují sami Amazighové jako formu kulturního znovunabytí a právě toto vlastnictví jí dává smysl.
Koho přitahuje především vizuální jazyk, jemné linie a geometrická kompozice, ale nechce použít konkrétní posvátný motiv, může zvolit jednoznačně obecný geometrický návrh. Takový návrh se pak nevydává ani neprodává za reprodukci doloženého amazighského symbolu, ale jednoduše za vlastní estetickou volbu v rámci stejné široké rodiny geometrických stylů.
Dočasné tetování je především způsob, jak si vyzkoušet umístění a velikost takového geometrického návrhu, než začnete uvažovat o něčem trvalém; návrhy s jemnými liniemi se k tomu obzvlášť dobře hodí. Taková zkouška vám však nic neřekne o tom, jak by skutečné trvalé tetování ve stejném stylu vypadalo, jaký by byl jeho pocit na kůži, jak by se hojilo nebo bledlo; rozdíl mezi dočasným a trvalým tetováním se týká víc než jen délky trvání. Kdo chce s návrhem žít déle než pár dní, než se rozhodne, může se také podívat na to, jak přesně funguje semipermanentní tetování. A kdo se teprve rozhoduje, kam návrh umístit a jak viditelný má být, najde praktické tipy v článku o tom, co zvážit před prvním tetováním.
Tento přístup — nejprve poctivě vysvětlit historii a teprve potom se zaměřit na estetiku — platí stejně tak pro jiné národní a kulturní symboly. U nizozemských symbolů, jako je tulipán a delftská modř, jde o zcela jinou historii, ale otázka je stejná: co říkáte o původu určitého obrazu a co přejímáte jako dekorativní prvek.
Amazighské tetování tedy není pevný seznam symbolů s hotovými významy, ale stopa staleté, téměř vymizelé ženské tradice, kterou dnes znovu přebírají lidé, jimž patří. Znát tuto historii je první krok. Zvolit vlastní, obecný geometrický návrh místo kopírování konkrétního motivu je způsob, jak se jí přesto inspirovat s respektem.
