Vikingské tetování odkazuje téměř vždy na několik konkrétních motivů: Thorovo kladivo (Mjölnir), Valknut, Vegvísir, Odinovy havrany nebo runový nápis. Každý vypráví jiný příběh a ne všechny pocházejí přímo z vikingské doby. Vegvísir se například neobjevuje v žádném prameni starším než z 19. století, přestože bývá často představován jako starobylý severský kompas. Když si před výběrem zjistíte, odkud který symbol skutečně pochází, vyhnete se dvěma častým zklamáním: že budete nosit motiv nabízený jako vikingský, ačkoli je novější, a že si necháte vytetovat runový nápis, jehož převod písmeno po písmenu nedává nic čitelného.
- Mjölnir je archeologicky nejlépe doložený vikingský motiv: po celé severní Evropě bylo nalezeno přibližně tisíc přívěsků ve tvaru kladiva.
- Valknut se skutečně objevuje na vikingských kamenech a pohřebních předmětech, ale jeho současné označení je moderní; nevíme, jak se mu říkalo v té době.
- Vegvísir, často označovaný jako „vikingský kompas“, pochází ve skutečnosti z islandského rukopisu z 19. století, tedy z doby o několik století pozdější, než byla vikingská éra.
- Runový nápis nelze přeložit z francouzštiny písmeno po písmenu: runy zapisují zvuky, nikoli pravopis, proto je lepší vycházet z již zavedeného motivu než z věty vytvořené na míru.
Mjölnir, Thorovo kladivo
Thorovo kladivo je nejčastěji nacházeným vikingským symbolem, a proto představuje pevnou historickou oporu, nikoli jen obrázek ze seriálu. Ve Skandinávii, Anglii, severním Německu, pobaltských zemích a Rusku bylo nalezeno přibližně tisíc přívěsků ve tvaru kladiva (zdroj: Mjölnir, Wikipedie). Tato četnost vypovídá o jeho významném místě v každodenním životě a vzdaluje se představě, že šlo výhradně o válečnou zbraň.
Přívěsek sloužil také jako náboženský symbol a talisman pro štěstí, zejména při svatbách, a jeho obliba vzrostla v době, kdy se ve stejných oblastech začaly šířit přívěsky ve tvaru křesťanského kříže (zdroj: Mjölnir, Wikipedie). Dnes si při tetování zachovává dvojí význam ochrany a sounáležitosti, nikoli prvoplánového bojovného postoje. Chcete-li tento symbol zasadit do širšího kontextu legendárních postav, kterým se Inklabs věnuje, článek o fantasy a mytologických tetováních představuje další motivy ze starých příběhů, severských i jiných.
Valknut, uzel padlých bojovníků
Valknut poznáte podle tří propletených trojúhelníků. Najdeme ho vyrytý na několika archeologických nálezech datovaných do vikingské doby: na kameni Stora Hammars I, kameni Tängelgårda na Gotlandu, pohřebním vybavení z lodního hrobu v Osebergu a anglosaském prstenu nalezeném v řece Nene (zdroj: Valknut, Wikipedie). Tyto nálezy, často spojené s pohřby, ho nejčastěji spojují s Odinem a osudem bojovníků padlých v boji: obecně přijímaný výklad odkazuje na padlé bojovníky, které si bůh vybral, aby je přijal.
Před výběrem tohoto motivu je dobré vědět jednu věc: „Valknut“ je název, který mu dali moderní badatelé, a nikdo dnes neví, jak se toto znamení nazývalo v době Vikingů (zdroj: Valknut, Wikipedie). Na archeologické autenticitě symbolu to nic nemění; znamená to pouze, že je třeba přistupovat obezřetně ke každému výkladu, který tvrdí, že zná jeho původní název nebo přesnou funkci.
Vegvísir: „vikingský kompas“, který není vikingský
Vegvísir je pravděpodobně symbolem, jehož datování je v současných představách o Vikingech nejčastěji chybné. Poprvé je doložen v islandském rukopisu Huld, který v roce 1860 sestavil v Akureyri Geir Vigfússon, tedy několik století po konci vikingské éry; žádný archeologický nález ho s tímto obdobím nespojuje (zdroj: Vegvísir, Wikipedie). Rukopis ho popisuje jako znamení, které má svému nositeli umožnit, aby nikdy neztratil cestu za špatného počasí, a to ani na neznámé trase (zdroj: Vegvísir, Wikipedie).
To neznamená, že je Vegvísir méně skutečný nebo méně zajímavý: jde o autentický islandský symbol s vlastní historií a ochrannou funkcí. Je pouze třeba zařadit ho do správného století, místo abychom ho vydávali za artefakt z doby nájezdů a ság. Motiv, který se vám líbí pro to, co dnes představuje, je stále dobrou volbou; problémem je pouze nekritická nálepka „vikingský“, která se na něj přilepuje.
Yggdrasil, Odinovi havrani a vlk
V severské mytologii Odina doprovázejí dva havrani, Huginn a Muninn: jejich jména znamenají myšlenku a paměť. Každý den je posílá létat nad světem a oni se pak vracejí, aby mu pověděli, co viděli (zdroj: Huginn a Muninn, Wikipedie). To leccos vypovídá o samotném Odinovi: je to bůh, který vládne spíše díky informacím, jež shromažďuje, než silou.
Proč právě tato zvířata, a ne nějaký obecný vlk
Vlk má v severských příbězích rozporuplnější postavení. Může představovat ostražitost a divokou sílu, ale v mytologii vystupuje také Fenrir, obrovský vlk, kterému ságy předpovídají zásadní roli v závěrečném chaosu Ragnaröku. Při výběru vlka pro vikingské tetování se proto vyplatí vycházet z konkrétní postavy, nikoli z obecného obrazu predátora; stejně tak havran získává jiný význam podle toho, zda představuje Huginna, Muninna, nebo jen samotného ptáka. Tyto zvířecí postavy často doprovázejí Odina v ikonografii a přirozeně se kombinují s Valknutem nebo Vegvísirem v jedné kompozici.
Runy: jak se vyhnout nejčastějším chybám
Starší futhark, používaný od 2. do 8. století a složený z dvaceti čtyř run, byl později ve Skandinávii zjednodušen na mladší futhark, zatímco Anglosasové svůj vlastní runový alfabet naopak rozšířili (zdroj: Starší futhark, Wikipedie). Jde o dva odlišné systémy používané v různých obdobích a oblastech: jejich kombinování v jednom nápisu nemá historickou logiku, i když výsledek může vypadat hezky.
Další, ještě častější úskalí se týká překladu. Runy zapisují zvuky, nikoli pravopis slova písmeno po písmenu: převést jméno nebo francouzskou větu do runy po runě často znamená vytvořit řadu znaků, která neodpovídá žádnému skutečnému slovu ve starém jazyce. Proto je lepší vycházet z již zavedeného a ověřeného runového motivu, například z úplné abecedy zobrazené jako dekorace nebo z předlohy spojující několik známých symbolů, než si nechat sestavit vlastní nápis, jehož význam nikdo nemůže zaručit.
Výběr kompozice a umístění
Kompozici je třeba vybírat především podle její skutečné podoby. Dlouhý runový nápis nebo Vegvísir s osmi rameny potřebuje rovnou a protáhlou plochu, aby zůstal čitelný, což přirozeně ukazuje na předloktí nebo záda. Valknut nebo Mjölnir jsou naopak kompaktnější, takže se hodí i na menší místa, jako je zápěstí nebo lýtko, aniž by ztratily své detaily.
Právě to lze ověřit pomocí dočasné verze, než se rozhodnete pro trvalé tetování: uvidíte skutečnou velikost nápisu na vlastní kůži a na zvoleném místě, místo abyste si ji jen představovali podle obrázku. Průvodce prvním tetováním krok za krokem vysvětluje, jak vybrat motiv a místo, a článek o tom, proč si tetování vyzkoušet, než se pro něj rozhodnete natrvalo, se věnuje přínosům takového testu, který je obzvlášť užitečný u symbolické kompozice, jejíž čitelnost určuje její délka.
Než se rozhodnete pro tak symbolickou volbu natrvalo, dočasný motiv vám umožní porovnat skutečnou velikost runového nápisu nebo Vegvísiru na kůži a podle toho upravit jeho umístění. Umožňují to například motivy ze kolekce Dočasné tetování viking. Zajímají-li vás i jiné kulturní styly, tribální tetování a řecké tetování se řídí stejným principem: jde o motivy nabité významem, které je třeba zasadit do jejich skutečného historického kontextu, než je začnete nosit. Další průvodce najdete na blogu Inklabs.
