Tetování ve stylu sketch se od ostatních ilustračních návrhů liší tím, že tatér záměrně ponechává viditelné konstrukční linie a otevřené šrafování, místo aby je vyhlazoval. Motiv tak vypadá, jako by byl zachycen během kreslení, nikoli jako dokončená ilustrace. Tento článek ukazuje, čím se tato estetika přesně liší od ilustračního stylu a stylu fine line, jaké motivy se k takové textuře hodí a jak si ověřit, zda husté šrafování zůstane čitelné ve skutečné velikosti a na konkrétním místě těla, než svou volbu budeš považovat za definitivní.
- Styl sketch se opírá o viditelné konstrukční linie a otevřené šrafování, nikoli o hladké, jednolité stínování.
- Od ilustračního stylu se liší tím, že nemá uzavřenou, čistou obrysovou linku; od stylu fine line se liší šrafováním tam, kde fine line sází na jedinou nepřerušovanou linku.
- Motivy s hustším šrafováním, jako jsou lineární portréty, zvířata v pohybu nebo symbolické předměty, potřebují dostatek prostoru, aby jednotlivé linie nesplývaly.
- Skutečnou velikost a čitelnost textury se vyplatí ověřit pomocí dočasného obtisku v zamýšleném měřítku, za přirozeného světla a při běžném pohybu dané části těla.
Co vlastně znamená styl sketch u tetování
Sketch je styl, v němž zůstávají konstrukční linie viditelné a někdy se dokonce kříží, místo aby se plynule uzavřely do jediné čisté obrysové linky. Tatér ponechává stopy samotného procesu kreslení: počáteční načrtnutí tvaru, opravy směru, drobné návraty linky. Místo hladkého, rozptýleného stínování se objevuje otevřené šrafování a směrové svazky linií, které houstnou tam, kde má být motiv tmavší, a řídnou tam, kde má být světlejší (zdroj: Inkspired Magazine). Paleta bývá v tomto stylu obvykle černošedá, což přímo odkazuje na kresbu tužkou nebo perem na papíře.
Důležité je, že tento nedokončený vzhled je záměrný, nikoli důsledkem nedbalosti. Návrh má působit, jako by někdo přerušil kreslení v zajímavém okamžiku, ne jako by mu došel čas na dokončení. Toto rozlišení pomáhá i při rozhovoru s tatérem: žádost o výraznější sketch znamená více viditelné konstrukce a volnější šrafování, nikoli menší přesnost samotné kresby.
V praxi to také znamená, že hustota šrafování je vědomým kompozičním rozhodnutím, nikoli náhodným výsledkem. Tam, kam chce tatér umístit důraz – například do oka na portrétu nebo do místa, kde se láme pírko –, jsou čárky hustší a vedou se pod více úhly, zatímco tam, kde má tvar „dýchat“, se mezi liniemi ponechává více prázdného prostoru. Právě tato proměnlivá hustota, nejen samotná přítomnost konstrukčních linií, odlišuje propracovaný návrh ve stylu sketch od obyčejné kresby tužkou přenesené na kůži bez promyšlené kompozice.
Sketch versus ilustrační styl a fine line
Tyto tři styly se často objevují vedle sebe ve stejné galerii, proto je dobré znát pojmy, které je odlišují. Ilustrační styl zachovává čistou, uzavřenou obrysovou linku a uvnitř ní se nachází selektivní, vyhlazené stínování – konstrukce je viditelná jen tam, kde se ji tatér rozhodl ukázat. Fine line jde opačným směrem: opírá se o jedinou souvislou, nepřerušovanou linku, téměř bez stínování, kromě jemného tečkování (zdroj: Hyperinkers).
Sketch ponechává šrafování otevřené a konstrukční linie trvale viditelné, což vytváří právě dojem ručně kreslené, nedokončené práce. Pokud hledáš něco bližšího jediné souvislé lince bez šrafování, přirozenou volbou je lineární styl založený na jediné linii, a pokud ti záleží spíše na symetrii a geometrickém uspořádání než na volné textuře, lépe se hodí geometrické tetování. Znalost těchto rozdílů ti také usnadní vysvětlit tatérovi, jakého přesně výsledku chceš dosáhnout, místo abys mu ukazoval náhodné obrázky ze tří různých stylů najednou.
Míchání těchto tří přístupů v jednom rozhovoru bývá zdrojem nedorozumění: když tatérovi ukážeš zároveň ilustrační předlohu s čistým obrysem a předlohu ve stylu sketch s otevřeným šrafováním, výsledkem obvykle bývá návrh, který důsledně nedodržuje ani jeden z těchto přístupů. Než si tedy vybereš konkrétní motiv, je dobré rozhodnout se, který ze tří přístupů ke konstrukci chceš na kůži vidět, a teprve potom hledat předlohy v této jediné kategorii.
Motivy, kterým textura sketch sluší
Ne každý motiv získá z otevřeného šrafování stejně. Nejlépe fungují návrhy, u kterých samotná konstrukce linií něco sděluje: směr pohybu, výraz tváře nebo geometrii předmětu. Platí to také pro rostlinné a přírodní motivy, kde směrové šrafování může nahradit stín a texturu listu či okvětního lístku, aniž by bylo nutné použít plné, hladké vyplnění.
Lineární portréty a tváře
U lineárních portrétů působí volné šrafování jako výraz tváře, nikoli jako chyba v kresbě – stín pod okem nebo na tváři vzniká z několika protínajících se linií, ne z jednolité plochy. Příkladem tohoto přístupu v kolekci Ilustrativní je návrh, v němž zůstávají linie tváře a holuba viditelné, místo aby se slily do jednolité plochy.
Zvířata a pohyb
U zvířat zachycených v pohybu naznačuje otevřená linka dynamiku, kterou by čistý obrys nevyjádřil: peří v letu, srst ve větru, napjatý sval. Návrh Freedom ze stejné kolekce ukazuje letící ptáky vytvořené právě z takových záměrně nedokončených linií.
Symboly a předměty
Symbolické předměty, jako jsou kompas, zbraň nebo ruka, si s touto texturou rozumějí také, protože jejich geometrie přirozeně vede konstrukční linii: osu kompasu, ostří čepele, obrys prstů. U těchto motivů může šrafování vést podél těchto linií, místo aby je zakrývalo, a tím ještě více zdůraznit tvar předmětu.
Rostlinné motivy a další prvky přírody fungují na podobném principu, jen místo pevné geometrie mají měkké, opakující se tvary: žilky listu, ohyby okvětního lístku, vrstvy kůry. Směrové šrafování tu může nahradit plné, hladké vyplnění stínu a několika dobře vedenými liniemi naznačit texturu a hloubku, místo aby vznikla jednolitá barevná plocha. Díky tomu získá i jednoduchý botanický motiv dojem ručně kreslené botanické ilustrace, nikoli samolepky s hladkou výplní.
Jak si ověřit texturu sketch ve skutečné velikosti
Husté šrafování potřebuje prostor. Když se detailní návrh zmenší pod určitou hranici, jednotlivé linie si začnou konkurovat a časem – zvlášť po zahojení skutečného tetování – mohou splývat; příliš tenké čárky mohou dokonce zmizet, proto se při malých rozměrech lépe udrží silnější nebo středně silné linie než velmi tenké (zdroj: Sortra). Čím více detailů návrh obsahuje, tím větší plochu kůže potřebuje, aby zůstal čitelný. To platí zejména pro místa, která jsou sama o sobě malá nebo výrazně zakřivená, jako prst, zápěstí nebo kotník – tam může být stejné husté šrafování, které na předloktí vypadá dobře, příliš nahuštěné.
Než velikost a místo označíš za definitivní, uprav dočasnou verzi návrhu na plánovanou výšku, šířku a hustotu šrafování a potom ji přilož na suchou kůži na zamýšleném místě. Prohlédni si ji z délky paže, z druhého konce pokoje a v zrcadle, nejen na displeji telefonu, a ověř, jak vypadá pod běžným oblečením i při přirozeném pohybu dané části těla (zdroj: Beauty of Papers). Pokud stále přemýšlíš, jak vybrat samotný motiv, je dobré to udělat před testem velikosti, abys ověřoval už konkrétní vybraný návrh, a ne náhodný příklad.
Tento test ověřuje pouze velikost, uspořádání linií a to, jak se šrafování čte na tvé kůži – nepředpovídá, jak se skutečný permanentní inkoust zahojí, rozšíří nebo časem změní, proto se vyplatí návrh otestovat před rozhodnutím pro trvalé tetování a mít toto omezení jasně na paměti.
Teď, když už víš, čím se tato volná, kreslená textura liší od ilustračního stylu a fine line a jak si ji ověřit ve skutečné velikosti, je nejjednodušším dalším krokem prohlédnout si konkrétní návrhy v kolekci Ilustrativní a vybrat ten, jehož šrafování nejlépe odpovídá místu, které máš na mysli.
